Tohle je nejen Vláďova písnička ale i text v refrénu. Co se týče momentu, kde „i panu Fugasovi rudne tvář a oko zdobí zvláštní zář…“ – to je vzpomínka na konkrétní událost. Hráli jsme tehdy v Zalinách u Českých Budějovic a Fugas tenkrát zaměstnaný u budějovické geodézie dorazil na místo už před námi. Měl tou dobou nějaký záchvat, držel dietu, a když jsme vystupovali z auta slyšeli jsme jak moudře káže nějakému fanouškovi o tom, že muzika je řehole. Pak z něj vypadlo, že za celý den požil jeden trojúhelníček sýra a k tomu tři lahve bílého na zhubnutí. Ale odehrál to se ctí.
Ruku na srdce, tenhle text není zrovna Kainar, ale kdo z nás nezažil tenhle pocit, tak prostě kecá. Když jsem tu písničku psal, říkal jsem si, že by to mohl být hit. Ale že se chytne až tak moc by mě v životě nenapadlo. Díky všem holkám za ty stovky kopretin, co nám pak nanosily.
Tohle je trošku pozdnější písnička a asi není potřeba k ní nic dodávat. Prostě smutek když to je tak jak to je.
To se Vláďa vyřádil, ale myslím, že to není jenom pocta geniálnímu Keithu Emersonovi ale i geniálnímu Marianu Vargovi, který zemřel právě, když to Vladimír nahrával.
Tuhle věc považuju za jeden z Vláďových mistrovských kousků. Navíc jsem měl možnost si v textu vyzkoušet starou klasickou formu, které se říká tercina. No a je na vás posoudit, jak to dopadlo.
Tenhle text vznikl zvláštním způsobem. Na Vláďovu melodii jsem převyprávěl kousek své poetické novely Pláč. Když si Vláďa poprvé přečetl „když nám bude přízeň slunce přát“ vynadal mi, jak to tam má zazpívat no a poslechněte si to.
Kdo z naší generace by nemiloval Františka Gellnera. A Ponťák se jeho defétistické přesmutné balady Neděle zhostil s fascinujícím citem a podtrhl jí svým naprosto civilním odzbrojujícím projevem chlapíka, který ví, o čem zpívá.
Tak tady jsme se náramně pobavili. Před výbuchem odpočítává strojový hlásek ze slepeckého programu Jaws a my mu za to děkujeme. Je to taková heavyrocková verneovka a na jevišti jsme při ní posvém inscenovali odpich vysoké pece.
Po pravdě řečeno, tahle píseň není právě intelektuální skvost, ale je opravdu ze života. Snad proto jí převzala spousta dalších kapel, co jí od nás hrají.
Oproti původní poněkud romantické verzi je na albu tahle písnička dosti tvrdá. Ale přesto je snad naprosto srozumitelné poselství věčné a neuskutečnitelné touhy.
Když to je tak se tomu neubráníte a jde to strašně rychle. Někdy v roce 1985 jsem nastoupil do autobusu na nádraží Praha Florenc, a když jsem vystupoval v Českých Budějovicích, byla tahle písnička na světě. A za týden jsme jí už hráli.
Někdy je prostě potřeba se ze všeho toho, co vás drtí, trápí a ničí na plnou hubu vyřvat. No a nám k tomu pomáhala vždycky ještě muzika, kterou jsme dělali a kterou jsme žili.
Tak tohle je mimořádná záležitost. Fugas tenhle text jednou přinesl od svého kolegy z geodézie Ing. Pavla Müllera. Vzal kytaru a jeden z největších hitů Hubertusu byl na světě. Mimochodem na začátku písničky se ozývá originální Zetor 25, jaký vlastnil náš strejda, a když jsme ho s Fugasem ve studiu poslouchali, dojetím jsme tančili. Fakt tančili.