Obsah

Kapitola první
Kapitola druhá
Kapitola třetí
Kapitola čtvrtá
Kapitola pátá
Kapitola šestá

Pravdivý příběh skupiny Hubertus
čili
sem tam sex, vůbec drogy, hlavně rock´n´roll



Kapitola třetí

Zkus to bez mixáže

Dalo by se říct, že Hubertus tráví čas od konce léta 1983 do jara 1984, tedy čas svého zákazu, v duchu velmi činorodém. Nezapomenutelný večírek k prvním narozeninám už byl zmíněn ve vyprávění předcházejícím a my se dál a dál, pravidelně víkend co víkend scházíme na Boudě, tedy v naší zkušebně a chystáme se na to, jak jim to natřeme, jen co nám vrátí papíry, o čemž v mladickém odhodlání nepochybujeme. Poměrně častým hostem těchto zkoušek je brácha, který o řadu let později přijme vznešený umělecký pseudonym Raven. V rodném listě má napsáno křestní jméno Vladimír, ale od dětství, a zvláště pak v Tejně, mu neřekne nikdo jinak, než Klof. Nejsem si stoprocentně jist, zda ho potěší tohle zveřejnění jeho dávné přezdívky, ale pravda už je taková. A ruku na srdce, co to je proti osudu chlapíka, který svého času se svou pravdou v Kostnici dokonce pohořel. Ale zpět na zkušebnu, zpět k rybízáku, rybičkám v tomatě, k mléku a už zase rozpouštěnému sněhu. Bratr, který je už v té době zdatným folkovým písničkářem, obohacuje repertoár akustickými písněmi jako Káva voní nocí nebo naopak hardrockovými vypalovačkami z časů své první pubertální kapely s příznačnými názvy jako Pivo nebo Poslední cigáro. Po jarním návratu Hubertusu na scénu s námi bude příležitostně i vystupovat. Do paměti se nám zejména vryje tancovačka v šumavském Strážově, kterou tam zjedná bratrova spolužačka z gymplu. Shodou okolností na ní dorazí i moji noví kamarádi z pražské geodézie, kde toho času pracuju jako čerstvě vyhozený bývalý student staroslavné UK. Jeden z mých nových kámošů, mánička jak se patří, tu má shodou okolností chalupu stejně tak jako bráchova spolužačka a tak se ve Strážově setkáme. Hned na začátku rozjedeme svou (alespoň jak si myslíme) pekelnou show a já se o první přestávce dychtivě ptám svých kamarádů- Tak co? Pokyvují vlasatými hlavami a říkají? „No, dobrý, dobrý, ale místní povídali, že tu byl Brutus a že to byl větší nářez.“ To je hanba, kterou nesmíme nechat ulpět na námi ctěném jméně Hubertus a tak se do toho dáme. Výsledkem je na Strážný fenomenální úspěch a potažmo desetiletý zákaz jakýchkoli tanečních zábav v katastru obce. První z takových zákazů, které budou Hubertus pro příští léta provázet pravidelně. A důvody budou mnohdy nadmíru malebné. Tak třeba o několik let později. Kouzelná obec Višňová nedaleko Příbrami, v ní velmi hezký sál lemovaný po celé jedné stěně řadou oken ústících na náves. Poslední z nich je ve výši jeviště. A to má hned dvě výhody – jednak je tudy možné pohodlně nastěhovat nástroje a aparaturu přímo na pódium a jednak… Zmínil jsem se už o tom, že věc se stala o nějaký rok později, kdy se kapela těšila opravdu velmi solidní návštěvnosti svých podniků. A bylo narváno i ve Višňové a o přestávkách se prodírat nacpaným sálem až do výčepu, aby si člověk mohl odskočit, bylo poněkud náročné. A tak s Fugasem dostáváme vzácný nápad – vždyť přece stačí otevřít okno na boku jeviště a ulevit si, neboť ze sálu sem přes aparaturu a portál není vidět. Nikdo ale netuší, že zvědavé višňovské báby budou, jen co padne soumrak, okny z návsi špehovat, co že tam uvnitř v tom kraválu vyvádějí hoši a děvčata. A dvě nejblbější se dojdou podívat i pod pódium, bohužel právě ve chvíli, kdy se tu snáší dvojitý tetelivý vodopád. A báby s pomočenými hlavami si nenechají nic pro sebe, žalují a žalují a Hubertus si už do konce svých dnů v okrese Příbram nezahraje. Ještě dramatičtější to bude s Temelínem v době, kdy se tam teprve začíná rodit jaderná nestvůra, ale o tom až později. Teď jsme tak někdy v roce 1984, všechno se slibně znovu rozjíždí, hrnou se nabídky, plní se kalendáře. V té době také skončí bratrovo občasné angažmá, neboť v jeho případě je na spadnutí maturita a flinkání po jihočeských hospodských sálech rázně utne rockerova matka. Nastávají ovšem i další potíže. Tou první je doprava. Dosavadní kolona, kterou zpravidla otevírá Vláďův trabantík a uzavírá stříbrný Ford Capri Vency Hrdličků, jakkoliv půvabná a působivá, se začíná jevit poněkud nepraktickou a je třeba opatřit si větší vůz, ideálně dodávku. Tady vstoupí do věci souhra okolností. Ještě v srpnu roku 1983, krátce po průšvihu ve Smilovicích, dojde k další obdobné situaci. To cestujeme s bráchou a naší pražskou folkrockovou skupinou Pan Baltazar po chmelových brigádách zrovna v čase 15. výročí srpnové okupace a po pár udáních vysokoškoláků skončí všechno zákazem šňůry a předvoláním do Bartolomějské. Takže po českobudějovické se zakládají spisy i na STB pražské. Ovšem na tomto pamětihodném výletě dokážeme ještě jednu věc. Zničíme starou jugoslávskou dodávku IMV, kterou jsme si vypůjčili a kterou se zadřeným motorem jaksi nemůžeme vrátit. Stojí opuštěně několik týdnů na karlovarské silnici nedaleko vyhlášené zájezdní hospody Na šustně a když o tom povím kamarádům v Tejně, dáme hlavy dohromady, od původního majitele vůz vykoupíme a ten pak šikovné jihočeské ruce dají dohromady. Vůz je to rozměrný, těžký jako život sám, poháněný slabým motorem z wartburga a navíc pořád ne zcela bez chyb. Mimochodem, tahle auta můžete zahlédnout občas ve starých filmech z padesátých let, kdy sloužila jako větší sanitky. U nás se ale vžije jméno Tramvaj. Tramvaj nás každou chvíli někde nechá. Z kluků se už sice stali takoví kouzelníci, že dokážou v noci na silnici vyměnit dokonce i zlomenou poloosu ale nezřídka se po zábavě vracíme do Tejna v neděli dopoledne modrými linkovými autobusy a nějaký další kamarád se pak vydává desítky a desítky kilometrů s vlečným lanem, aby za soumraku přitáhl náš majetek naložený v Tramvaji. Ještěže se tehdy tolik nekradlo. Trochu teď ve vyprávění předběhnu, abych prozradil, jaký že byl osud Tramvaje. Když na ní definitivně zanevřeme, a opatříme si místo ní dvanáct set trojku (která nám záhy začne předvádět další neuvěřitelná skotáctví) parkuje Tramvaj opuštěně na nábřeží v Podskalí pod Obecňákem. Zdá se, že se jí tam líbí, obrůstá travou a nízkými křovinami a už si na to místo tak nějak zvykla. Kdo si ale ne a ne zvyknout jsou městští činovníci. A tak je jednoho dne povolán Ritchie, do jehož kompetence vozidlo spadá, a přísně kárán. Dozví se totiž, že město si objednalo sérii nových fotografií na pohlednice a při jejich výběru se zjistilo, že na všech snímcích z této části Týna naše chřadnoucí vozidlo trůní. Což o to, nám by to udělalo radost. Ale jenom nám a tak Tramvaj musí pryč. Tím druhým problémem, který vyvolává narůstající zájem o kapelu, přibývající termíny i vzdálenosti vystoupení a zvětšující se sály, je technika, aparatura. Pomalu přestáváme být schopni soběstačnosti, a navíc Ritchiemu se začíná rýsovat zaměstnání, díky němuž bude muset opustit rodné město a začít křižovat svět (tedy jeho v té době spřátelenou část). A tak musíme začít tuhle záležitost řešit. Nevím už odkud, ale dostane se nám do rukou kontakt na vyhlášeného českobudějovického zvukaře Ing. Jiřího Kmínka. Je proto nachystána výprava složená z Fugase a Vladimíra, kteří nasednou do autobusu a vydají se do Budějovic na námluvy. Odpoledne s dychtivostí očekáváme jejich návrat. Autobusy se v pravidelných intervalech snášejí z kopce zvaného Kohout, obracejí na týnském nádraží, ale z žádného z nich nevystoupí moji druhové. Nepřijedou ani v 19:35, ba ani šichťákem před půlnocí. O něčem takovém jako mobilní telefony v té době zřejmě nepíše ani populární magazín VTM a tak nezbývá než počkat na druhý den. Vydám se dopoledne na obhlídku. Fugas buď není doma, a nebo tvrdě spí (záhy se potvrdí to druhé), a tak překročím řeku a zvoním na Vladimíra na chodbě paneláku, v němž tehdy bydlí. Po poměrně dlouhé době se připotácí ke dveřím, rozcuchaný a v trenýrkách, sotva srozumitelně vyhuhňá, že to bylo náročný, že si to řekneme později a zapadne opět do bytu. Až navečer se mi podaří od pochroumaných spoluhráčů dozvědět, že seznámení bylo nadmíru srdečné a bouřlivé. Bylo potřeba navštívit domeček nedaleko pivovaru Budvar, kde měl potencionální nový zvukař postavenou aparaturu a pak zajít všechno důkladně probrat. A najednou tu byla noc, všechny autobusy pryč a těžké jazyky si spolu stále společně sdělovaly smělejší a smělejší plány. Nová spolupráce ale i nové přátelství bylo tak důkladně zpečetěno a zapito, že už ho nemohlo nic ohrozit. A tak spolu začínáme jezdit. A že to nebude jednoduché, má Jirka pocítit hned na naší první společné zábavě. Už první peckou to rozpálíme tak, aby to vypadalo jako Deep Purple na California Jam. Pobíhám po jevišti a nemaje prostředků na těžké rockerské boty, mohutně podupávám alespoň statnou podrážkou poctivých českých pohorek. Bohužel i v místě, kde na jevišti začíná životně důležitá tepna, kabel zvaný párák, a to krabičkou, do nějž ústí všechny mikrofony od zpěvů, bicích, všechny linky do nástrojů. Prostě všechno, co se pak vydává na pouť do mixážního pultu. Pod podrážkou to jen tak trochu zakřupá a je ticho. Jirka si naštěstí poradí a současně zjišťuje, že s touhletou partou si ještě bude muset poradit nejednou a s lecčíms. Další důležitou posilou do našeho týmu je v té době osvětlovač Michal Bassi. Kamarád z Prahy, který vozí svůj světelný park červenou dvanácettrojkou zvanou Máňa a který, byť na oko velmi slušný mládenec studující ČVUT, zapadne do naší partičky jak nůž do másla. A s ním začíná ta velká krása. Ta velká krása, když se seshora z jeviště podíváš dolů do sálu, do té jednotně pulzující tmy a na dvou stranách nalevo i napravo svítí malé lampičky, jedna nad mixážním jedna nad osvětlovačským pultem. A my tady nahoře, co dýcháme jedním dechem, jsme nejenom tím podupaným párákem a svazkem kabelů od světel, co působí jako velké tepny nebo žíly, ale i něčím daleko větším spojeni s Michalem nalevo a s Jirkou napravo. Jsme všichni jeden organismus, co žije tady a teď, co se jeden bez druhého neobejde. Ale i v tom je pocit svobody, velikánský svobody. A je to tak krásnej pocit, že se ti z něj svírá hrdlo i teď po letech. Fakt, že jo. Jednou v zimně je hnusně, vážně hnusně. A my hrajeme tuším v Zálší. Což není až tak daleko od Tejna směrem na Veselí. Ale jede se špatně, jak s aparátem z Budějic, tak nám s Michalem z Prahy. Přijedeme pozdě, tedy ne, úplně pozdě, do začátku zbývá ještě dost času, ale podstatně později než jsme chtěli a než obvykle jezdíváme. A že je venku hnusně, pořadatelé už pustili lidi do sálu. Dělá nám radost, že teď už se lidi scházejí dlouho před začátkem, že je potkáváme na silnicích a cestách obvykle, už když se k místu blížíme. Co by chudáci dělali v tomhle nečase venku, takže má logiku, že už sedí v sále u stolů, popíjejí a hulákají. Ale na druhou stranu není nic příjemného stavět a zvučit před diváky. Normálně bychom striktně trvali na čase, který máme daný ve smlouvě, kdy se smí sál otevřít, ale v tomhle počasí a navíc ten čas už stejně nastal. A tak chvátáme a v tom se vynoří mudrc. Vždycky ať už hrajete kdekoliv, ať už je to tancovačka, koncert, festival, vždycky se vynoří mudrc a přijde poradit. A tak je i tady a vybere si Jirku. Usrkává z půllitru a sleduje, jak zvukař chystá mixážní pult, připojuje efekty a jednotlivé kanály. Pak už mu asi začne připadat, že všechno trvá moc dlouho, tak usrkne, přistoupí blíž a moudře pronese: „Hele, zkus to bez mixáže.“ Je to věta, kterou na sebe s oblibou pokřikujeme dodnes. Ale věřte mi, ono to fakt bez mixáže nejde. A tím teď nemyslím to placaté zařízení s mnoha tlačítky a potenciometry, myslím to přeneseně a všeobecně, myslím to, co je děje mezi námi. A zdá se mi, že jsme to všichni tak nějak od začátku cítili a věděli. Prostě, bez mixáže to nejde. Pokračování příště…

Sebrané kdysi


In Vino Veritas

Povolte Flash Player


Kopretina

Povolte Flash Player


V Pondělí ráno

Povolte Flash Player


Hommage a Keith Emerson

Povolte Flash Player


Podzimní ptáci

Povolte Flash Player


Vy a já

Povolte Flash Player


Neděle

Povolte Flash Player


Monument pro tavičovu dívku

Povolte Flash Player


Ať jde ven

Povolte Flash Player


Mistru kamene a dláta

Povolte Flash Player


Nádherná síla

Povolte Flash Player


Špinavý ráno

Povolte Flash Player


Zetory jedou

Povolte Flash Player


Album si můžete objednat zde




Josef Kučera